na Blog.cz

Takže, všechno by začalo ještě doma, kde bych se ve spěchu balila, poslední den před odjezdem. Ještě bych řešila, kde můžu sehnat něco jinák zbarveného něž černě... A nakonec bych ve své bezedné skříni nalezla jedny jediné šatičky - tmavě modré s bílými puntíky, délka po kolena. Jo, ty se budou hodit!

A pak bych vyrazila pryč! Vlakem samozřejmě, protože vlak je mnohem lepší, než letadlo.. Sice je to méně pohodlnější, cesta trvá déle, ale máš čas popřemýšlet o různých věcech, popovídat si se sousedy v kupé a pokochat se přírodní krásou... Navíc, je to bezpečnější.
Takto bych jela několik dnů, až bych dorazila na Krym, do města s nic neříkajícím názvem Semfiropol. Krym je poloostrov, dříve patřící k Sovětskému svazu a současně k Ukrajině. Jedná se však o autonomní republiku, příroda je zde úplně odlišná od zbytku Ukrajiny. Takže, to bych byla skoro na místě, zbývá pouze dvě hodiny jízdy autobusem než bych dorazila do přímořského místa Yalta, kde bych již byla očekávána svými drahými příbuznými - babičkou a dědou.

No, pak bych se zřejmě několik dnů ubytovávala a zvykala si na okolní horko.. A nakonec bych teda vyrazila k moři.
Začnu tedy tím, co bych měla na sobě: Ve spod bych samozřejmě měla plavky, jelikož převlíkat si na pláži je dalších 20 zmeškaných minut (ne-li víc..). Nejdříve čekání fronty, pak si sundávání všeho dále popsanýho.. A pak navíc 2x delší zpátky se oblíkání.. Pak bych na sobě měla síťovanou halenku - aby mi nebylo přílišné horko, ale zase, aby nic nebylo odhaleno. Korzet - první návštěva u moře - jak bych mohla takto rychle odstoupit od zvyků? Už přes rok jsem korzet sundávala pouze na noc a na dobu koupele. Síťované silonky - stejný princip jako u halenky. Šortky po kolena, dole zdobené krajkou - připomínající viktoriánské bloomers. Černé bavlněné botky - není v nich horko, navíc jsou celkem levné a není jich líto, když je zniční mořská sůl a působení sluníčka.
Vše samozřejmě černé barvy, jelikož jiná barva (kromě rudé a bílé) je v mém šátníku výjimkou.
Takže takto vyparáděná bych dorazila na moře.

Na místě bych vykopala dírku, do které bych zastrčila véélky slunečník, abych se náhodou neopálila, jelikož zastávám názor, že nejhezčí barva kůže je mléčně bílá.. A pak bych vyrazila do vody.. Nejdříve bych tam vstoupila po kolena a pokryla si husí kůži, jelikož by mi voda přišla strašně ledová. A potom bych o ničem nepřemýšleje vlezla do vody celá a rychle uplavala několik metrů. Voda by byla stejně ledová, ale po chvilce bych si na ní zvykla a začala by mě hřát. (Ano, mořská voda hřeje pouze v případě, že by se do ní někdo ehm ehm vyčůral (nebo kdyby jste náhodou naplavali na teplé proudy), ale prostě - začnete se v ní cítit dobře a už vám není taková zima)

Po půl hodině až 40 minutách bych vylezla z vody a šla se usušit na ručník, který bych měla rozprostřený pod svým slunečníkem. Vytáhla bych knihu a nějakou dobu bych si četla.
Pak bych šla domů a na moře se vrátila až večer. Večerní koupání v moři jsou naprosto úžasná.. Není příliš lidí, voda je stále teplá a navíc nesvítí to hnusné sluníčko, které mi přináší pouze spáleniny..

A takovéto návštěvy u moře by se odehrávali každý den.. Postupně bych si přestala oblékat ty přebytečné kusy oblečení.. Žádný korzet, žádná halenka.. Natož pak silonky... A brala bych si na sebe pouze ony tmavě modré bílé puntíkované šaty po kolena..